Z dějin Malého Přítočna

Na šťastném místě, což bylo pro naše předky vždy velmi důležité, při jižním břehu Dolanského potoka, vznikl někdy počátkem 14. věku poplužní dvůr. Kolem něho pak v průběhu téhož století vyrostla osada, zvaná Přítočen či Přítočno Dolní nebo také Malé. Bylo obklopeno lužními lesy, několika velkými i malými rybníky, protkáno přítoky Dolanského potoka, po nichž dostalo své jméno: Przetoczno - dvůr ležící nad přítokem.

Prvním doloženým majitelem vsi je Jan IV. z Dražic (1250 - 1343), biskup pražský a jedna z nejpozoruhodnějších postav českého duchovního života 14. století. Ten snad někdy kolem roku 1318, rozhodně však před rokem 1343, prodal Malé Přítočno spolu s Dolany ke kapli Všech Svatých v Praze na Hradčanech. Z církevního majetku přešla ves zřejmě skrze komoru královskou do držení dvorního krejčího krále Jana Lucemburského pana Jindřicha Quecka. Ten pak roku 1355 prodal Přítočno jinému královskému úředníku, a sice písaři Janovi z Kladska. Rok 1355 je prvním úředně doloženým datem o existenci obce.

V průběhu 15. a 16. století se v držení vsi střídaly méně významné české šlechtické rody, jako Tvochové z Nedvídkova a páni ze Skuhrova či pražské fary a obec Pražská. Z významných majitelů té doby lze snad vzpomenout arciknížete Maxmiliána (1527 - 1576), syna císaře Ferdinanda I., pozdějšího císaře Maxmiliána II. Ten držel ves poměrně krátce v letech 1560 - 1562. Po něm získala jednu její polovici znovu Pražská obec, druhou pak rod Žďárských ze Žďáru, pánů na Kladně.

Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 bylo Pražským obcím zboží zkonfiskováno, záhy však opět vráceno. Zásluhou Maxmiliána hraběte z Martinic, pána na Smečně, byly roku 1672 obě části vsi spojeny a spolu s Velkým Přítočnem připadly ke kladenskému panství. V roce 1687, po vymření Žďárských po meči, si provdané sestry Žďárské rozdělily někdejší kladenské panství na pět dílů. Obě Přítočna připadla k dílu doberskému a jejich majitelkou se spolu s dalšími devíti vesnicemi stala Polyxena Lidmila hraběnka Sternberková. Obce pak sdílely společný osud jako součást tachlovického panství v majetku Jáchyma hraběte Bredy, Anny Marie velkovévodkyně Toskánské, bavorských Wittelsbachů a konečně jako součást císařského velkostatku rodu Habsburg-Lothringen.

Ve středověku patřilo Malé Přítočno pravomocně pod purkrabí křivoklátské, do kraje Rakovnického, později pod správu krajských úřadů na Smíchově a od roku 1855 do okresu Unhošťského. Když se roku 1870 Kladno stalo městem, bylo sem z Unhoště přeneseno sídlo soudu a úřadů, jimž podléhali občané okolních vesnic.

Vlivem ústavních zákonů o všeobecných právech občanů uvedených v život tak zvanými květnovými zákony z roku 1868 nastává v obci neobyčejný rozvoj společenských aktivit. Jsou zakládány vzdělávací (čtenářské), dělnické vzájemně podpůrné, tělovýchovné a divadelní spolky. Posléze i politické organizace, z nichž v obci nejsilnější byla již v poslední čtvrtině 19. století sociální demokracie. Tento vývoj akceleruje po roce 1918 v novém Československém státě a nabývá rozhodujících forem politického života po roce 1945.

Těžkou ranou v životě obce byly povždy války. Zapsaly se do něj jak války husitské, tak zejména válka třicetiletá (1618 - 1648), která vesnici zcela vylidnila, války 18. století, prusko-rakouský konflikt 1866, I. a II. světová válka. Všem těmto událostem přinesli obyvatelé Malého Přítočna svou daň nejen materiální, ale i na statcích
nejcennějších - na lidských životech. Fatální okolností, zejména ve válkách 17. až 19. století, byla blízkost obce u staré Chebské silnice, po níž se odedávna dály průtahy všech možných vojsk od hranic směrem na Prahu.

Výsledky II. světové války a volby v roce 1946 předurčily sociálně politický vývoj v obci a předznamenaly též osudové, někdy dramatické události po roce 1948. Navzdory tomu se život v obci odehrával v přirozeném rytmu, který určují autority nejvyšší, jako jsou Příroda a Kosmický řád, vymezující veškeré naše usilování a snažení v kratičkém okamžiku od narození po smrt. Ti moudřejší z nás si to vždy uvědomovali, a tak i osudy obce Malé Přítočno byly vždy v souladu s věčnými zákony. Neudálo se totiž nic, co se udát nemělo.

PhDr. Josef Dolejší

 

Letecké neštěstí v roce 1946

http://technet.idnes.cz/csa-stavka-pilotu-0m0-/tec_technika.aspx?c=A170210_131109_tec_technika_kuz